Autor: Ransom Riggs
Název: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Originální název: Miss Peregrine’s Home for Peculiar Children
Nakladatelství: Jota
Překlad: Bronislava Grygová
Rok vydání: 2012
Vazba: vázaná
Počet stran: 358
Mé hodnocení: 5/5
Anotace
Tajemný ostrov. Opuštěný sirotčinec. Zvláštní sbírka velice podivných fotografií.
To vše čeká na odhalení v knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, nezapomenutelném románu, kde děj a děsivé fotografie přináší jedinečný čtenářský zážitek.
Náš příběh začíná strašnou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Když Jacob bloumá jeho opuštěnými ložnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, že děti slečny Peregrinové byly víc než podivné. Byly možná nebezpečné. Možná byly na opuštěném ostrově drženy v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů. A nějak – i když to zní jako něco nemožného – jsou možná stále naživu.
Fantasy doprovázená strašidelnými starými dobovými fotografiemi, při které běží mráz po zádech. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti zaujme dospělé, teenagery a všechny, kdo mají rádi temná dobrodružství.
Kniha, která vzbudila ještě před vydáním ohromný rozruch. V ohnivé aukci na filmová práva zvítězil 20th Century Fox. A teď krouží kolem excelentní Tim Burton, který by se měl ujmout natáčení.
* * *
Hlavní postavou knihy je dospívající chlapec Jacob. Jeho dědeček mu odmalička vyprávěl příhody ze svého dětství o tom, jak ho v jeho rodné zemi - v Polsku - honili netvoři, z kterých visely cáry masa, kterak musel uprchnout na lodi sám do Británie a dostal se do sirotčince na ostrově, kde byly jen podivné děti. Tyto děti uměly různé věci - jedna holčička například uměla levitovat, jeden kluk byl neviditelný, jiný byl zas velice silný a uměl uzvednout sám obrovský balvan. Dokonce mu ukázal i fotky těchto dětí.
Jacob dědečkovi vždycky bezmezně věřil, ale když jednou vyprávěl o netvorech a podivných dětech svým spolužákům ve škole, tak se mu jen vysmáli a získal nelichotivou přezdívku.
Jacob byl kvůli tomu na dědečka naštvaný a už mu jeho historky nechtěl věřit, protože si myslel, že si z něj dědeček jen vystřelil.
Tatínek potom Jacobovi prozradil, že i jemu dědeček tyto příběhy vyprávěl, ale že nejsou úplně vymyšlené, že to si dědeček jen trošku přikrášlil pravdu, protože jeho dětství byl horor a ne pohádka. Netvoři že byli ve skutečnosti vojáci v uniformách za války a že ani děti v sirotčinci nebyly nijak zázračné, jediným zázrakem bylo to, že unikly všem těm válečným hrůzám, přestože měly židovský původ.
Jacob se s tímto vysvětlením spokojil a přestal dědečka prosit, aby tyto historky vyprávěl a byl rád, že jeho život je bezpečný.
To ale netušil jak hrozně moc se mýlí!
Když je mu patnáct, tak jednoho dne, když opět pracuje ve Smart Aid (což je obchodní řetězec patřící jeho strýcům a stejně jako každý v rodině si zde musí tradičně odbýt své první zaměstnání), má telefonát od rozrušeného dědečka. Hledá klíč od své skříně se zbraněmi a tvrdí, že po něm jdou netvoři. Jacob to přikládá tomu, že už to má poslední dobou v hlavně mírně pomotané. Zavolá otci, aby mu sdělil, jak na tom dědeček je a ten ho poprosí, zda by se za dědečkem nemohl zastavit. Jacob se tam vydá autem se svým nejlepším (a jediným) kamarádem Rickym.
Když dorazí k dědečkovu domu, najdou zde strašný nepořádek jakoby někdo něco hledal. V blízkém lesíku potom Jacob najde dědečka ve strašném stavu - s otřesně vypadajícími šrámy na hrudi a zbroceného krví. Z posledních sil poprosí dědeček Jacoba, aby odjel na ostrov, že zde není bezpečno a sdělí mu ještě několik informací, z kterých Jacob není vůbec chytrý. Potom vydechne naposled. V tom Jacob zahlédne v lese nějaký pohyb a když si tam posvítí, zahlédne netvora, kterému visí cáry masa.
Nikdo Jacobovi nevěří a posílají ho ke cvokaři. Neustále se mu zdají noční můry a snaží se přijít na to, co mu chtěl dědeček sdělit.
Shodou jistých okolností najde určité indicie, které ho zavedou až na ostrov, na kterém se má nacházet sirotčinec. Doprovází ho tatínek, který zde hodlá pozorovat ptáky.
Jacobovi se podaří sirotčinec nalézt, ale je to už napůl rozpadlá budova a ve strašném stavu po bombovém náletu za války. Dle všeho nikdo z dětí nepřežil až na dědečka. Jacob se rozhodne alespoň sirotčinec propátrat a najít nějaké známky po dědečkově přítomnosti.
Přitom se ale stane hned několik podivných událostí, které změní od základů jeho život. Jaké události to jsou a jak mu změní život si už musíte přečíst sami, abyste nepřišli o tento zajímavý čtenářský zážitek.
Já osobně jsem měla knihu vyhlídnutou už předtím než vůbec vyšla anglicky, protože se o ní hodně mluvilo v souvislosti se zvláštními fotografiemi, kterou jsou součástí knihy a z kterých mrazí. Nakonec jsem si počkala až na české vydání od brněnského nakladatelství Jota.
I když jsem očekávala maličko jiný vývoj příběhu, tak v žádném případě nemůžu říct, že by mě kniha nějak zklamala. Jen to nebyl takový hororový příběh, jaký jsem původně čekala, ale spíše tam bylo více těch fantaskních a mysteriozních prvků. Příběh ale určitě stojí za přečtení a pokud někdy vznikne pokračování, tak stoprocentně nebudu váhat s jeho koupí.
Nejvíce jsem si oblíbila hlavní postavu Jacoba, který je zároveň i vypravěčem a provází nás celou knihou.
Pobavila mě zmínka o kanibalovi Jeffrey Dahmerovi, kterého autor mistrně zasadil do příběhu.
Kromě děje mi také učarovaly ty prapodivné fotografie, které se objevují v celé knize. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že většina z nich jsou autentické staré fotografie, které (až na několik výjimek, kdy došlo k mírným úpravám) ani nebyly nijak pozměňovány.
V člověku to vyvolává spoustu otázek o původu těchto fotografií a chtěl by přijít na to skryté tajemství a záhadu v pozadí. Takové fotky vám možná přivodí noční můry nebo alespoň husí kůži. Mě vždycky fascinovaly a ráda s určitým příjemným mrazením si prohlížím staré fotografie z různých cirkusů, karnevalů či panoptika. Co když někde takový sirotčinec doopravdy existuje?
Knihu bych doporučila všem, kteří mají rádi trošku toho tajemna a nadpřirozena. Bez obav po ní mohou šáhnout i čtenáři, kteří nemají rádi horory.
* * *
Ukázka
Ještě fantastičtější byly jeho příběhy o životě ve velšském sirotčinci. Bylo to čarovné místo, říkal, které vzniklo, aby ochraňovalo děti před netvory, na ostrově, kde každý den svítilo slunce a nikdo nikdy neonemocněl ani neumřel. Všichni žili společně ve velkém domě, který chránil starý moudrý pták – anebo tak nějak to vyprávěl. Ovšem, jak jsem rostl, začal jsem pochybovat.
„Jaký to byl pták?“ zeptal jsem se ho jednou odpoledne. Bylo mi sedm a nevěřícně jsem po něm pokukoval přes karetní stolek, kde mi dovolil vyhrát v Monopolech.
„Ohromný sokol, který kouřil dýmku,“ odpověděl.
„Určitě mě máš za pořádného hlupáka, dědo.“
Prolistoval svůj tenčící se štos oranžových a modrých peněz. „To bych si o tobě nikdy nemyslel, Jákobe.“ Věděl jsem, že jsem ho urazil, protože polský přízvuk, kterého se nikdy úplně nezbavil, opustil svůj úkryt. Cítil jsem se provinile a rozhodl se v jeho případě pro presumpci neviny.
„Ale proč ti chtěli ti netvoři ublížit?“ pokračoval jsem.
„Protože jsme nebyli jako ostatní lidé. Byli jsme podivní.“
„Jak podivní?“
„Ach, všelijak,“ řekl. „Byla tam dívka, která uměla létat, chlapec, ve kterém bydlely včely, bratr se sestrou, kteří dokázali zvednout nad hlavu obrovský balvan.“
